Beauté de Paris - část 1 <3

29. dubna 2011 v 18:37 | sweet darling°°
" ahoj marketko, dlouho jsem premyslel jestli napsat nebo ne, ale nakonec pisu..chci si vsechno ujasnit a uz me stve ta vzajemna ignorace a protoze mam za par dni narozeniny mam pro tebe obrosky narozeninovy prekvapko ;) dan."
Přečetla jsem si SMS uprostřed hodiny matematiky, málem mi byl telefón sebrán na zbytek školního roku a dostala jsem úkoly navíc, ale to nevadí, on napsal.
Rychle zprávu ukazuju mojí nejlepší kamarádce, Vanese. Má radost se mnou, alespoň myslím. Rychle strkám mobil do zadní kapsy džín a rozmýšlím, co mu odpovědět. Je to tak těžký. Řekla jsem, že už ho nechci nikdy vidět? Ale copak to jde, takhle lhát sama sobě?! Jsem zamilovaná až po uši, zbožňuju ho, ty všechny zážitky... Ze zasnění mě probere až plesknutí přes ruku od Vanesy. Musím domů, celý si to promyslet. Moje 18nácté narozeniny musejí přece být dokonalé. A když je strávím společně s Danem, není možnost, aby byly jiné.
Pospíchala jsem domů, abych si stihla promyslet, co mu napsat. Chtěla jsem si stát pořád za svým a chtěla ho nechat v tom že "už ho nechci nikdy vidět". Akorát mu ubližuju. Přijela jsem autobusem na zastávku a klusem bežela k našemu domečku. Vytáhla klíče a odemykala branku, když se ozvalo medovým hlasem: " Markét!" Z prudka jsem se otočila, ten hlas bych poznala i kdybych byla mrtvá, byl to on, DAN! Chvíli jsem na něj koukala a nebyla schopná slova. Po dvou minutách jsem ze sebe vyloudila nevěřícně koktavé: "co-co-co tady děláš?!" Neodpovídal, jenom se krásně usmál. Já pořád nevěřícně myslela, že je to snad sen! Přišel ke mě propletl mi vlasy mezi prsty a přišel tak blízko že jsem cítila jeho jedinčnou, krásnou vůni a ještě něco! Voňavku, co jsem mu dala k jeho 19 narozeninám. Z toho se mi vyloženě podlomila kolena! Podívala jsem se do jeho tmavě modrých očí a měla skoro slzy na krajíčku, tak mi chyběl!! Nemohla jsem se dočkat až mi rty přitiskne na ty moje. Zavřela jsem oči a nechala se unášet tím pocitem obrovské vášně. Ale on mi dal pusu na čelo! Otevřela jsem oči. Co to má sakra znamenat? Vím, že to možná zní až moc "povrchně", ale on zrovna není typ "pusinku na čelíčko". Opět jsem se podívala na jeho obličej, pořád se usmíval tím jeho děsně sexy šibalským úsměvem, ne tomu prostě nejde odolat. Chytla jsem ho za mikynu a tahala ho dovnitř baráku na gauč. Nikdy nejsem ta, která začne jako první s něčím co má něco společného se sexem, ale v tuhle chvíli jsem sama sebe nechápala. On mě tak rajcoval, tím jeho úsměvem, pusou na čelo, "mojí" voňavkou. Svalila jsem ho na gauč a sedla si na něj obkročmo. "Miluju tě, miluju tě, miluju tě" zašeptala jsem mu do ucha a začla ho líbat jak nejlépe jsem mohla. Všechny pocity se ve mě mísily, tekly mi až slzy. Přetočil mě pod sebe a pořád líbal. "Taky tě miluju, ani nevíš jak! Ani nevíš jak si mi chyběla, miláčku." A pak už to šlo hladce, triko dole, mikyna dole, tílko dole, podrprsenka dole. Když člověk ale zapomene kolik je hodin, je to trochu problém a klíč v zámku vás může trochu vylekat. "MAMI??" Moje máma abych řekla pravdu nevěřila, alespoň měla takovej výraz, pak jenom prohodila: " V pohodě, pokračujte, jen jestli můžete běžte nahoru do pokoje, ráda bych uvařila večeři." Rychle jsme na sebe hodili zpátky trička a já vybuchla smíchy, Dan samozřejmě taky. Bože, takovej trapas.

" Tak zítra Marky, v 9 pro tebe přijedu" dusil se smíchy. "nashledanou". Sama jsem nemohla zastavit smích.
V 9 přijel, jak mi slíbil, celý den jsme strávili ve Stromovce, válením se na dece, pojídáním sladkostí, pitím piva. Miluju tyhle "naše" dny, kdy nic nemusíme, jen si prostě užíváme život.
Zítra jsou moje narozeniny a on se mi ale vůbec ještě nezmínil o dárku, který pro mě má. Nechci se ho ptát to by bylo trapné, jsem jenom hrozitánsky zvědavá. Odvezl mě kolem šesté domů, myslela jsem, že alespoň při loučení se zmíní o mých narozeninách, ne ani zmínka. Fakt nevím co si mám myslet. No uvidíme zítra.
 

Incredibile

28. dubna 2011 v 15:34 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Je to už skoro rok, kdy jsem naposledy psala. Nebylo to lehké, ale zabralo mi nejvíce času učení se na maturitu, od minulého léta jsem jako na běžícím pásu. A nemám vůbec čas sem psát, nemám čas skoro na nic. :(
Proto tu dávám anketu, jestli chcete abych psala dál, hlasujte, nebo pište do komentářů! Díky Markéta

Italské prázdniny *

10. září 2010 v 19:02 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
" Markéto, Markéto prosimtě vstávej! Rychle! ... Markéto!" řve hlas mé histerické matky, která mě budí ve 4. ráno, v 7. mi totiž odlétá letadlo do Itálie. "Sakra" mnu si oči. Jak jsem vůbec mohla usnout, plánovala jsem si, že budu celou noc vzhůru a nebudu usínat, stejně mi to připadalo zbytečné. Bohužel při mojí "silné" vůli se mi to nepodařilo. Spala jsem na pohovce ve svém pokoji s hlavou opřenou o skříňku, skvěle obtisknutou na moje čelo. Sakra zase nic nestíhám. Rychle se zvedám a hledám ty nejdůležitější příruční věci. Peneženka, pas, mobil ... mobil. Rychle se na něj podívám a zatlačuju slzy. Měli jste někdy 200zmeškaných hovorů za dva týdny? Od té doby, co jsem se rozhodla Dana netrápit, tím, že už nechci aby mě nikdy viděl mu ani nezvedám telefony, ani neodpovídám na Smsky, ani mu neotvírám dveře. Jako kdybych nebyla. Kvůli mě má stejně jen samé trápení a tímhle mu to usnadní, najde si třeba holku, která je mnohem lepší než já. Já jsem jako magnet na problémy. Strkám mobil do kapsy u jeanů, kopnu do sebe chleba, vyčistím si zuby, loučím se s mámou, která to samozřejmě oplakává a já dělám, že jsem strašně smutná a že se mi po rodičích bude stýskat, opak je pravdou. Těchlech 14. dní bude uplný zázrak, odpočinek od všech problémů! Sjedu výtahem dolu, kde už čeká sytě žluté auto, okamžitě poznávám přivolaný taxík a určuju směr na Ruzyni. Jsme tam za necelých 40 minut. Z kufru vyndávám obrovský batoh vesmírných rozměrů a obří kufr. Zaplatím taxikáři a trmácím se k terminálu. Očima prozkoumávám všechny lidi okolo a hledám mojí kamarádku Míšu s její mamkou. " Hele, támhle je" slyším něčí hlas. Okamžitě poznávám Míšinu mamku. Patří k takovým těm lehkomyslným čtyřicátnicím vypadající na 28 a hrající si na 18. Jako vždy cítím její sladký holčičí parfém smíchaný z cigaretovým kouřem. Blond vlasy vyčesané pečlivě nahoru, krehové náušnice těch největších rozměrů a ty nejužší lesklé legíny, co existují. " AHoj pusinko" pozdraví mě dokonalých úsměvem s těmi nejvíc bílými zuby po té největší plastice. A dá mi pusu na tvář. Míša se trmácí za ní. " Ahoj zlato" láskyplně mě obejme. " Strašně ráda, Tě vidím". " To já Tebe taky" oplácím jí to. Míša s její mámou jsou tipické kopie matky a dcery, někdy je mám problém i rozeznat. Ne jen vtip. Jsou jako sestry. Její máma Zuzana dokouří poslední cigaretu a nedopalek zašlápne obrovskými jehlami. Pohodlné na cestování, opravdu ;).
Let do Itálie netrvá ani tak dlouho. Cesta je klidná, žádné turbulence, nestačím si přečíst ani všechny časopisy, které mám sebou. A už jsme v Kalábrii přímo u jonského moře, přímo v domečku nad pláží. Krásný výhled, krásné počasí, krásné místo na odreagování.
Po vybalení věcí nastávají ty úžasné prázdninové "povinnosti" chození na pláž a večer do klubů. Se Zuzanou to byla přímo povinnost - bavit se. Ale já na kluky neměla ani pomyšlení. Myslela jsem, že změním názor a přijdu na jiné myšleny ale pořád jsem na něj myslela, pořád. Pořád jsem přemýšlela, co asi teď dělá, proč ho tak trápím? Co když si fakt najde holku? Nepřežiju to. Dělalo se mi uplně špatně. A musím říct, že jsem si ani jeden den pořádně neužila, dokud jsem nepotkala Giacoma. Jednoho Itala, hrozně milého, hodného a hezkého. Každý večer jsem se s ním bavila, chodila ven. Na pláži s ním blbnula, ale když se o něco pokusil, jako třeba mi dát pusu, tak jsem se samozřejmě vždycky hrozně rychle odtáhla. Měla jsem ho pouze jako kamaráda, ale on to asi nechápal. A já se mu ani nedivím. Pořád jsem se bála, a myslela na Dana. Nemohla jsem ani na vteřinu zapomenout. Každou chvíli jsem ho někde viděla. Byla jsem i chvilkami mimo. Jednou večer jsem byla dokonce pevně přesvedčená, že mu zavolám, ale Míša mi to vyvrátila, prý mám počkat. Dala jsem na ní. Těch 14´. sní tam uteklo jako nic a já ani tam nepřišla na jiné myšlenky. Čím blíže jsme byli k Praze, tím více jsem byla nervozní.



Když jsem přijela do Prahy, byla jsem vyřízená. Okamžitě jsem musela domu a zavolat Danovy, nebo mu alespon napsat. Sotva jsem dorazila, přihlásila jsem se na FB. A to co jsem viděla, si nikdy něpřijte vidět. A když říkám nikdy tak nikdy. Dan tam měl, že je ve VZTAHU, že je ve vztahu, ve VZTAHU!! Seděla jsem tam s otevřenou posou a nemohla nic říct, byla jsem v šoku, bylo mi špatně, chtěla jsem břečet. Nevěděla jsem co dělat, co říct. Zachovala jsem se jako holka. Prostě jako holka a začala jsem brečet a brečet a řvát a křičet a mlátit do všeho kolem. Zhroutila jsem se na zem a nebyla schopný se nadechnout, byla jsem pohlcený vzliky. To nejhorší, v co jsem ani při té nejhorší noční může nedoufala bylo, že se stane tohle. Zamknula jsem se v pokoji a dál se na zemi dusila slzamy a vzliky.  Několik dní jsem seděla jen doma, nepřítomně koukala do zdi. Nakonec mě ale napadlo, že se musím zachovat jako správnej člověk. Já sama jsem si za to mohla, mohla jsem být naštvaná jen sama na sebe. Prostě jsem se sebrala a rozhodla se, že Dana pujdu navštívit, zjistit prostě jak všechno je, všechno mu říct. Jela jsem přes celou Prahu, dojela na jeho zastávku, k jeho baráku, sotva jsem chtěla zazvonit mě ale něco zastavilo, nahlédla jsem do zahrady a viděla jsem tam Dana s nějakou holkou při opravdsu vášnivém polibku na JEHO a MOJÍ květinové houpačce, na které jsme vždycky prožívali ty nejkrásnější chvíle. Nahrnuly se mi slzy do očí. Nezmohla jsem se na nic jiného než utéct pryč a trávila další dny doma.

A ted abych vás zbytečne nedrtila, nechám si druhou půlku prázdnin na příště. Díky za přečtení :) ... Marky :(
 


Falešný profil na facebooku …aneb jak si snadno a rychle totálně zničit pověst.

22. června 2010 v 14:53 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
"Tenhle příběh se stal před rokem mé kamarádce Julče a já děkuji, že se mi s ním svěřila, protože tohle se může stát opravdu komukoliv."

" Nikdy by mě nenapadlo, že někdy můžu zažít to, jaké to je, když je člověk totálně na dně, když nemá nikoho a má už tak jedině chuť na sebevraždu.
Začalo to minulý březen, kdy mi bylo 15. Chodila jsem na gymnázium, jako vzorná studentka se samými jedničkami. Měla jsem kolem sebe spousty lidí a hlavně skvělých kamarádů, které jsem upřímně milovala a nedokázala jsem si bez nich představit jedinou hodinu. Byla jsem šťastný
www.tutto.blog.cz
 člověk. Teda, dalo se to tak říct až na to, že jsem neměla kluka. Ve škole všichni stáli za starou bačkoru až na 7.A, tedy předmaturitní třídu, kde byl jeden kluk hezčí než druhý. Hlavně Lukáš. Ten nejnádhernější kluk, jakého jsem kdy viděla. Ty jeho azurově modré oči a dokonalý úsměv mě vždycky dostaly na kolena. Vždycky když kolem mě prošel a já ucítila jeho úžasnou vůni, byla jsem úplně mimo, až mě
moji kamarádi museli trochu klidnit. Bohužel to byl takový ten "king" školy, víte ne? Každá škola ho má. Ten nejkrásnější, nejoblíbenější. Každá holka ho chtěla. A on nejspíš ani nevěděl, že existuji. Vždycky před spaním jsem na něj myslela a představovala si, jaké by to bylo s ním chodit. Mmmm :-).
O týden později jako by se stal zázrak. On se na mě podíval, pohledem 5. vteřin, což je vážně něco! Nemohla jsem ani dýchat. A takhle se na mě díval každý den, dokonce i usmál! Od tajných zdrojů

jsem také slyšela, že někomu říkal, že se mu líbím! Byla jsem jako v sedmém nebi a na nic jiného jsem nemyslela a už vůbec ne na mé kamarády.
Proto jsem se rozhodla, že si založím falešný profil na Facebooku, zdálo se mi to jako nejlepší nápad, jak zjistit pravdu. Rychle jsem si přidala stovku lidí. Vložila pár slušných fotek nějaké kočky a už ze mě byla blonďatá a prsatá Karolína. Nejdřív jsem se rozhodla, že si kamaráda Lukáše, protože od toho se to dalo nejlépe zjistit. S Petrem jsme si psali celé noci a byla s ním opravdu sranda a když přišla řeč na to, odkud se známe, řekla jsem, že jsem nevlastní dcera jedné učitelky na škole a tak se známe od vidění. Bohužel už tohle bylo trochu odfláknuté, protože jsem opravdu byla dcera jedné učitelky a už vůbec ne nevlastní. Ale samozřejmě kluci z předmaturitního ročníku moje jméno rozhodně nevěděli, ani nevěděli, že jsem, takže to byl dobrý způsob. Po týdnu "práce" mi moje druhá blonďatá strana přinesla několik zajímavých novinek o všech ze školy. Vypadalo to, že mi Petr dost věří, protože se opravdu svěřoval se vším.
www.tutto.blog.cz
Konečně nastal den D, kdy jsem si přidala do přátel i "mého" Lukáše. Začala jsem mu psát nejdřív o obecných věcech, potom o holkách z jeho školy ( řekla jsem mu stejný důvod jako Petrovi, tedy že se nejspíš známe od vidění. Zase to konstatoval tím, že to je divné, že mě nikdy neviděl, ale vždy se to nějak zamluvila.
Tou dobou mi psal zase Petr, jestli bych mu nemohla dát icq. Mohla. Rychle jsem si na ICQ změnila jméno na Caroline7 a Petr si mě přidal. Bohužel ale napsal jen jednu větu .. nevim, na co si hraješ a nevim, proč si přidáváš všechny lidi ze školy. Když napsal tuhle větu, zastavilo se mi srdce a polilo mě hrozné horko. Tuhle samou větu mi napsal podobně i Lukáš: Proč sis nás s Petrem přidala? Proč si přidáváš lidi ze školy.. já rychle konstatovala tím, že od vidění. Ale oni mi nevěřili ani slovo. Rychle jsem z fake profilu smazala všechny fotky, kontakty, přátelé.
Teď vám to možná bude připadat složité, ale zkusím to vysvětlit. Petr si celou tu dobu psal s mou nejlepší kamarádkou Terkou, které se zeptal jestli nezná tohle icq, tedy moje icq. Ona samozřejmě hned věděla, že to jsem já a proto Petrovi napsala, že to to Julie, její spolužačka. A on, že ok a odmlčel se. V zápětí mi Terka píše, proč se jí Petr ze 7.A ptal na moje icq. Na tohle jsem ale nemohla odpovědět, bylo mi tak špatně, že jsem se okamžitě vyzvracela. Dva dny jsem zvládla zatahovat školu, ale potom mě máma poslala do školy.
Myslím, že větší peklo, jste nikdy nezažili, všichni se mi do očí smáli, koukali zlými pohledy, pomlouvali a já se na nikoho nemohla ani podívat. Věděla to celá škola. Přestali se se mnou bavit i moji kamarádi, protože se pomluvy šíří tak rychle, že se minimálně polovina toho všeho ještě přibarvila. Lidé mi psali na můj pravý profil na zeď zprávy typu: Si celá falešná, což bylo ještě dobré, ale typy jako: ty píčo zamrdaná prolhaná. Stala jsem se obětí těžké kyberšikany, ale i normální šikany, bylo mi zle, nemohla jsem se na to dívat, Neměla jsem nikoho. Máma mě nevnímala, pořád učila, ale jednou přišla s tím, proč jí lidi nadávají, že má dceru lhářku a proč má postižený dítě atd. Bylo mi fakt špatně. Máma nic neřešila, táta byl v zahraničí. Musela jsem změnit školu. Nastoupila jsem na obchodku s tím, že se všechno zlepší, ale i tam se dostaly pomluvy, opět přes facebook. Chtěla jsem vážně spáchat sebevraždu, až jednou, někdy na konci června mi napsala zase Terka, vyslechla mě a opět se se mnou bavila. Já zase v září přestoupila zpět na gymnázium. Situace byla mnohem lepší, i když o nic víc. Ale alespoň jsem byla "slavná", tak jak jsem chtěla. Teď ani po roce není ta situace lepší, nepomáhalo nic, ani to, že jsem si chtěla s lidmi promluvit. Takže jsem sebrala odvahu a šla za Lukášem samotným, říct mu vše do očí. On jediný mě "vyslech", teda jestli se tak dá vůbec říct, zjistila jsem, že mi za to za všechno stejně nestál, ale jsem ráda, že mám alespoň nějakou novou zkušenost a tuhle chybu už nikdy neudělám. Protože, chybami se člověk učí .. :-) Julie K. ( Praha)

" I'm different!" .. "Kill her!"

4. března 2010 v 16:01 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
" Není mi ani do smíchu, ani do pláče, ani se mi nechce stýskat .. nevím co mi je" říká do telefonu absolutně zkroušený hlas mé lásky. Jak byste reagovali, vy!? " Víš co, broučku, zastavím se v sedm, stejně musím na nákup" navrhla jsem pokusně do telefonu. " Ano, budeš zlatá" stačil ještě odpovědět a zavěsil. Naprosto zničeně jsem si sedla na postel, schoulila se do klubíčka, pevně stiskla oči a mobil drtila na prsou. Proč, proč, proč, proč! Proč se tohle děje zrovna MĚ! řvala jsem na sebe v duchu. ... Přesně v půl šesté jsem vzala kabelku, peněženku, nákupní seznam a zabouchla za sebou dveře. Zamhkula jsem teď nový, vyměněný zámek, potom co se k nám pokusil někdo dostat. Sjela jsem výtahem, kterého se k smrti bojím, ale už 8. let to každý den přežívám. Je to hrozné, jak lidé dokáží zatlačovat svoje emoce. Kdybych se neovládala asi začnu ječet takovým způsobem, že to bude slyšet až do Brna. Pokračovala jsem směrem na autobusovou zastávku. Dneska je zataženo. Jemné kapičky deště mi zacuchávají vlasy. Schovala jsem se do budky a čekala až autobus pojede. Přitiskla jsem si ruce na prsou a pořád přešlapovala sem a tam, protože přeci jenom počasí na conversky ještě není. Jsem nenapravitelná! Konečně autobus vyjíždí. Nastupuji směrem ke středu autobusu, moje
nejoblíbenější místo. Mám tu rozhled na všechny. Nerada sedím. Vlastně nesnáším sezení. Pozoruju oknem kapičky deště, ale teď už né kapičky, ale pořádné krupobití bijící do oken. Jako by počasí imitovalo moji náladu. To zamračené nebe, ani trochu sluce. Ta cesta mi připadá nekonečná. Konečně, jásám si v duchu. Nechce se mi do obchodu, tak jdu jen do samoobsluhy. Prodává tam postarší pán, který se na mě díval tak nějak divně hned jak jsem vztoupila do dveří a zvoneček se rozcinkal po celém obvodu malinké místnůstky, kde ale kupodivu byly všechny potraviny. Když jsem platila, ten chlap ze mě nezpustil oči. Nechtěla jsem nějaké dohady, protože mě jeho pohledy deprimovaly. Popadla jsem nákup a běžela z obchodu do toho deště, nasadila jsem si rychle kapucu. O svých promoklých nohách, kde jsem necítila ani své boty, pouze vodu, ani nemluvím. Hned vedle samoobsluhy stojí pizzerie. " Udělám Danovi radost" zamumlala jsem si a vtrhla do pizzerie. Jeho nejoblíbenější jídlo. Vzala jsem ty pizzy rovnou 2, z té vůně mi vyhládlo. Rychle jsem běžela cestu k metru a jela opět několik stanic, následně tramvají a autobusem, když jsem dorazila konečně do jeho ulice. Byla jsem promoklá na kost. Pizza musela být také, stejně jako celý nákup. Byla taková tma, že mi to připomínalo půl dvanáctou v noci a ne třičtvrtě na sedm. Konečně jsem stála u branky jejich krásného rodinného domečku. Refleksně jsem chtěla zmáčnout zvonek, když mi upadly všechny. " Sakra, SAKRA!" nadávala jsem. Rychle jsem se ohnula pro tašky, když vidím stín. Opět se rychlostí blesku zvedám. Je to nějaký chlap s kapucí .. v černé bundě. " Co je" zařvala jsem do deště. " " Ale no tak krásko, neptej se co je" smál se nechutným smíchem a vytáhl kapesní nůž. Zastavilo se mi srdce. " Všechny prachy! HNED! zařval až jsem se otřásla. Začala jsem lovit v taškách svou peněženku. A třesoucíma rukama jsem vyndala celé čtyři stovky. Přitom jsem se snažila alespoň rukou zavadit o zvonek, ale marně. Dala jsem mu peníze na ruku. " Díky puso" zase se tak hnusně usmál a psolední co si pamatuju byla příšerná rána do mého obličeje. ......
Probírám se. Pořád ležím na chodníku. To snad ne! Pane bože, co jsem komu udělala. Začali mi téct slzy, které se ztráceli v kapkách. Lilo pořád jako z konve. Byla jsme mokřejší než cokoli na světě. I kdybych se vykoupala v rybníku byla bych sušší. Ten pocit si ani nedovedete představit. Zvetám se. Strašným způsobem mě bolí tvář a záda. Můj nákup rozkopaný po celém chodníku jsem začala reflexivně sbírat i když to bylo marné. Mohla jsem to hned vyhodit. Nechtěla jsem si ani představit, jak vypadá ta pizza. Crrrr. Crrr. Mobil. Vytahuju ho z kapsy. Je to Dan. Je už půl deváté. PŮL DEVÁTE!!! Pane bože! Ležela jsem tady několik hodin .. bez povšimnutí?! Zvedám to. " Markéto, kde jsi, slíbila jsi, že přijdeš"! křičí do telefonu ustrašeně. " Já" chraptím. " Jsem už tady, přijdeš mi prosím otevřít" opět se rozbrečím a padám na zem. " Bože! Hned jsem tam" křičí a zavěsí. Během pár sekund je u mě. " Markétko, co je ti" šeptá ustaraně. Nezmůžu se ani na slůvko. Popadá mě do náruče. Zavírám oči a uvelebím se v jeho náruči. Sotva jsme vešli, bije mě do očí světlo a cítím tipickou sladko-tabákovou vůni jeho domova. Okamžitě slyším hlas jeho ustarané maminky. " Ježiši kriste! Dane. Markétko! Co se jí stalo?!" říká histerickým hlasem, div se nerozbrečí. " Polož jí na gauči" zavelí Danovi. Okamžitě cítím měkkou pohovku, ale pořád se klepu zimou. " Sundej z ní ty mokré hadry, já jdu postavit vodu na čaj" opět přikáže Danovi a odchází. Pomalu mi začne sundávat bundu, boty, ponožky, kalhoty a já pomalu otevírám zaslepené oči. Pořádně si je promnu a otřu celý mokrý obličej. " Markét" vykřikne nadšeně a obejme mě kolem krku. "Co se ti stalo!" Pořád jsem nebyla schopna slova. Zase jsem zavřela oči. ¨
Crrr. Crrr. Reflexivně sahám na budík co mám na nočním stolku. Ale ne a ne ho najít. Otevírám oči. Ležím v modrém pokoji, plném plakátů na veliké postely. Okamžitě ten pokoj poznávám. Je Danův. Rozhlížím se. Leží na zemi na matraci a já mám na sobě čisté oblečení a hřející polštářek. Na jedno
oko nevidím, mám přes něj nějakou pásku, alespoň myslím. Podle hmatu. Popadám telefon. Ale v tu chvíli mě na rameni chytne ruka. " Markét" vydechne Dan a schoulí se vedle mě. Vlasy mu trčí na všechny strany a kouká na mě svýma azurovýma očima. "Teď mi přesně řekni, co se stalo". " Jo, ale nejdřív musím zavolat mámě, víš aby se nebála" byla jsem překvapená, že můžu už mluvit, ale zároveň zděšená tónem, jakým můj hlas zní. " Klid, tvojí mamce jsem volal, že tu budeš spát. Nic jsem jí neřekl. Jen chci vědět, co se stalo," naléhal. Všechno jsem mu řekla, do posledního detailu. Málem se zase rozbrečel, když jsem mu říkala, jak jsem skončila na chodníku. Položit mi hlavu na prsa a sténal " jak jsem tě tam mohl nechat samotnou!" .. " Jsem kreton," nadával jsi. " Nech toho, nemůžeš za to!" opakovala jsem mu pořád dokola s nadějí, že to pochopí. " Můžu si dojít do koupelny." Usmála jsem se. I Když to asi tak nevypadalo. Došla jsem do koupelny ke zrcadlu a zděsila se tak, až jsem se musela chytit
rukama o umyvadlo. Vlasy na všechny strany. Jedna tvář fialová, druhá normální světlé barvy. Řasenka až k fialovým rtům. Sama sebe bych se bála. Danovi se nedivým, jsem příšerná! Proč se tohle děje pořád jenom mě! Nedivým se, že se mnou nikdo nevydrží! Lepí se na mě smůla! .. Přišel za mnou do koupelny. " Bude chvíli trvat, než se tvůj obličejík zahojí, zatím skočím pro čerstvé rohlíky na snídani" usmál se pořád s tím samým bolestným výrazem, políbil mě na čelo a už jsem slyšela jen bouchnout vchodové dveře. Rychlostí blesku jsem na sebe hodila oblečení, popadla svoje věci a utíkala co nejdál, až na autobusovou zastávku až domu … Nechtěla jsem mu už víc způsobovat bolest. Nechtěla a nemohla. Nebrala jsem u telefony. Schoulila se zase do klubíčka na své postely a brečela a brečela .. a měla pořád silnou vůli ten věčně zvonící telefon nezvedat …

Mohla bych teď napsat pokračování příště, ale copak já vím, jak takhle situace bude pokračovat? .. Vaše zničená … Mája

Život s trochou nadsázky, i love it!

26. února 2010 v 21:46 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Je to už asi 2. měsíce od doby, tkz. " tragických" událostí, které se mi stali. Asi víte o čem mluvím. Ale jelikož mám už dost zbytečných řečí a téhle věčné nespokojenosti a opojímání také hezkých věcí, rozhodla jsem se, jako silná, sebevědomá žena, postavit se té situaci face to face. Kupodivu. Vyšlo to. I když by to nikdy nečekal, celou dobu šlo jen o to, abych převzala celou situaci do svých rukou a prostě ji vyřešila a ne čekat jako naivka, až se to opět nějak " samo vyřeší". Dan trpěl, já taky. A nemohla jsem se na to koukat. Proto jsem ho vytáhla ven. Vše se vrátilo do starých kolejí.
Dokonce i Valentýn, který byl jako z pohádky. Jako z filmu :) Nejdříve jsme zašli do kina na: Sv. Valentýna, což sedělo. Potom do pizzerie a nakonec jsme se šli projít po večerní Praze, která je tolik romantická, že si to asi nedovedete představit..:) Čekala jsem, že Dan nebude mít ani čas, natož aby mi kupoval nějaké dárky, ale on mě překvapil víc než dost. Poslal mi nádhernou SMS, koupil tucet růží a nakonec, největší překvapení. Sice v obrovské zimě, ale přesto jsme si udělali malý " piknik" na jedné louce za Prahou, konkrétně nevím kde, ale bylo to ohromně romantické. Zase líbal jako předtím, s tou vášní a tak jsem poznala, že je vše zase ve správných kolejích. Zapálili jsme svíčky a on se pořád ztrachoval, jestli mi není zima. Ale pořád jsem mu odpovídala, ne. Hřáli jsme se o sebe. Hřál mě ten úžasný pocit, který jsem v tu chvíli prožívala, na srdci a na duši.
Pořád mě líbal, líbal líbal..nakonec pronesl nejkrásnější větu: pojď se milovat.. Tak strašně ráda, ale přeci jenom je ještě hrozná zima a to by kazilo všechny chvíle :)
K té zimě! Vadí mi nehorázně! Tak moc se těším na to slunečné léto, nebo alespoň jaro z těchto důvodů. Můžu být dlouho venku, chodit jen v mikině, prostě celkové poziticní věci :)
Škola jinak ok, všechno ok a myslím, že já jsem zase šťastná a cítím ten samý pocit, jako předtím. Myslela jsem, že mě Dan nějakým způsobem omrzí, už díky tomu incidentu, ale sama jsem věřila že ne. Věřila jsem správně. Dan mě ještě víc přitahuje, mám teď ještě větší starost o něj a jeho srdce. Jako kdyby půlka jeho srdce patřila mě a moje půlka zase jemu. Takové vzájemné opojení, to se mi moc líbí. A k nadpisu. Život s trochou nadsázky .. je nezbytný, je důležitý a je dokonalý. Protože bychom něměli být naivní, ale být vždy nad věcí, což je nejdůležitější a kvůli tomuto novému " mottu" jsem přežila a vyřešila celou tuhle pekelnou situaci. Protože jsem vše převzala do svých rukou. Protože někdy je to lepší, než čekat, až se to samo vyřeší, jak jsem psala :)
Teď přikládám ještě moje nové fotky, tak se podívejte, moc se nesmějtew a mějte se fanfárově :) Vaše Market

pondělí 1.2 2010; 19:05

1. února 2010 v 19:05 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
I believe you, I love you, worship you ... sometime in his past life, I thought of how we are together and we ... our fates are joined ... zpívám si. Ano zpívám. Potom co moje milá paní profesorka zjistila, že mám hlas jako " andílek" musím vystupovat na akedemii.
V životě by mě nenapadlo, že zrovná já budu někdy v životě zpívat a před očima všech z naší školy a možná i rodiči a podobně. Je mi zle jenom při té představě. Chtěla jsem to té profesorce vymluvit, bohužel pozdě. To se mi snad zdá!
No každopádně měním vše, od designu až po barvu laků na nehty. Hnusila se mi prostě představa, že budu něčí kopie, a i ta představa, že mě tak někdo bere. Brr. Proto ten design, proto ty slova. V jednoduchosti je prostě krása o tom jsem se už několikrát přesvědčila, stejně jako o své naivní povaze.
No a jestli chcete vědět co se mě s mým štěstím a tou naivní povahou za tu dobu stalo tak čtěte :)!
Jestli jste nezapoměli na můj problém, tedy problém takový, že můj kluk má dítě s jeho expřítelkyní, alespoň to tak ta holka tvrdí. Už od začátku mi to bylo divné. Nevěděla jsem co si mám myslet, co dělat, byla jsem totálně naštvaná! A nevěděla jsem, jestli se Dan se mnou rozešel nebo ne. Trvalo to příšerně dlouho, až před týdnem se vše vyřešilo.
Kačka, tedy ta expřítelkyně si vymýšlela. Jo, lhala jenom aby získala Dana zase k sobě, ale to se jí nepovedlo. Každej jí má teď za normálně psychicky narušenou, což asi ona je!
Dan jí na to taky skočil, ale teď by s ní už nepromluvil ani slovo. Bylo mi ho nejdřív líto, nejdřív ško, kvůli tomu, že má s někým dítě, což muselo být strašné, protože výchovných řečí, kterých si vyslechl od rodiny Kačky a od svých rodičů bylo nespočet! Já mu chtěla taky povídat o tom, jak si má dávat pozor, ale usoudila jsem, že by to nebyl moc dobrý nápad mu to ještě víc zatěžovat.
Dnes je prvního února. Za 14. dní, přesně, je Valentýn. Nevím, co si pod tím slovem mám představit, protože Dan asi není připravený na nějaký milostný románky. Připadá mi jako tělo bez duše. Nejspíš se léčí z toho vnitřího infarktu, což mu věřím a lituju ho, ale tohle už trvá hrozně dlouho. Je to přece chlap, ne? Má se s tím prostě a jednoduše poprat. No zpátky k tomu Valentýnu. Na ten výkend jsem zamluvila místa v restauraci v Pařížské. Hodně drahá restaurace. A potom jsem myslela, že pojedeme do Krkonoš, k nám na chatu. Dokonale romantické místečko. Jenom pro nás dva! Úžasná představa! Snažila jsem se o tom s Danem bavit, ale nevnímá mě. Vůbec a já nevím co si o tom mám vážně myslet! No snad ho to přejde, protože mi to už leze krkem.
Jinak mi psal opět Jakub ( můj bývalý kluk). Jestli bych s ním nešla do kina. No řekla jsem si proč ne? Dan stejně nikam nechce a mám možnost si to s Kubou pořádně vyříkat z oči do očí. Jsme jenom kamarádi, což on prostě nechce pochopit! Vůbec! Takže jsem doufala, že si to konečně vyříkáme a já si konečně někam vyjdu a změním myšlenky. Nepřipadalo mi to jako špatný nápad.
Jen co jsem Jakuba uviděla, měla jsem i docela radost, že ho vidím. I přes jeho marné pokusy mě chytit za ruku, obejmout kolem ramen, nebo dát i pusu na tvář jsem byla v pohodě. Koupil lístek pro sebe i pro mě a ještě velký popcorn. Je hrozně fajn mít bývalého kluka se kterým vycházíte jako s kamarádem. Jenže on to tak zjevně nebral. Hned jak začal film se ke mě nakláněl a chtěl mě políbit a pořád mlel něco ve smyslu: Miluju tě, Markét. Pochop to. A ON má holku! řikala jsem si pořád. Samozřejmě že to ještě zkoušel, nevím proč, ale jo. Nedala jsem se! Po těch událostech by tohle ještě scházelo. Tak pac a pusu. Maky =*

Článek tj. 87

31. prosince 2009 v 19:00 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Už je to zase tady. Silvestr. Nevím, co si mám o tom myslet. Je popřání šťastný nový rok to pravé ořechové? No já právě myslím, že asi ne. Protože život mi přinesl tolik situací, že pomalu nevím, jestli to je normální, nebo naopak.
Do nějaké situace jsem si říkala, alepoň mě už nic nepřekvapí, po asi desáté tragedii jsem to zavrhla ... mě může překvapit absolitně cokoliv.
Chvíli jsem si listovala facebookem, holky tam mají problémy, jako že jsou nezadané. Mají moc velký nos. Jsou moc malé. Mají hnusné řasy. Jejich obočí neodpovídá perimetru krásy. Jejich postava je děsná. Tohle se řeší, ale nikdo neřeší to, jestli má její kluk dítě s jinou holkou. Zní to fakt komicky a já jsem ráda, že se to objasnilo.
Všude panovali pomluvy, že si Kačka to těhotenství vymýšlí. Já jsem si to ale nechtěla připustit. Prostě ne. Kačka se mi vždycky zdála jiná než ostatní holky. Proto se líbila Danovi. Já jsem také jiná než ostatní holky, ostatně to můžete postřehnout samy.
Byla taková, že nikdy nelhala. Byla upřímná, taková čistá. Nikoho nepomlouvala a tak. Proto mi nepřipadalo možné, že by si to těhotenství vymýšlela.
Postupně se to ale zhoršovalo a pomluvy se šířili rychlostí blesku. Že si prý vycpává břicho, nezapisuje si do menstruačního kalendáře, jenom aby měla Dana u sebe. Protože na mě prý žárlila. Tohle mi přišlo fakt k smíchu. Vůbec. Taková ona není. Jen chudák Dan. A já jsem v tom namočená takovým způsobem, jakým bych ani nepředpokládala.
V pondělí Dan přišel ke mě domů. Pořád tak zničený. Bylo mi ho upřímě líto, Kačku jsem za to nesnášela, i když jsem věděla, že to není tak úplně její chyba. Ale já jsem si nebyla jistá, čí byla chyba to nechtěné těhotenství. To jsem neměla v plánu řešit. Vůbec.
Vyptávala jsem se Dana na podrobnosti, když se na mě podíval jeho výraz nebyl normální. To teda ne. Měl obrovské kruhy pod očima.
Povídal něco v tom smyslu, že její rodiče jsou strašně přísný a že mu nadávali, že si nedával pozor a tak. Bylo mi ho strašně líto.
No tak doufám, že se to nějak vyřeší, snad jo. A já doufám, že rok 2010 bude mnohem, mnohem lepší! Dám vám zase vědět :)
Jinak všem do jednoho krásný a šťasný Nový rok! Oslavte to, užijte to. A naposledy zapijte ten rok 2009! :) A tady jsou moje novoroční předcevzetí, která (tímto přísahám) :D budu poctivě plnit!


  • Naučím si levou rukou malovat nehty na pravé ruce
  • Začnu být skromná, míň vybíravá
  • Přestanu řešit problémy, které řešit nemusím, nebo mi do nich nic není.
  • Začnu se pořádně starat o mého Králíčka Amálku
  • Přestanu se tolik zajímat o svůj vzhled, protože jsou mnohem, mnohem důležitější věci než ty, jak vypadáme.
  • Budu si uklízet v pokoji každý den a poctivě, aby pořád vypadal jako ze škatulky.
  • Začnu se pořádně učit, na každý den minimálně dvě hodiny a přestanu sedět takhle strašně dlouho u počítače.
  • Přestanu utrácet tolik peněz za oblečení, ale dám některé třeba na charitu, nebo na důležitější věci.
  • Budu se snažit nebýt tak šíleně naivní, ale reálná, i když krutě reálná.
  • Přestanu pokukovat po jiných klukách a nenechám se se okozlit každým, který na mě hezky mrkne, řekne, že mě miluje a podobně.
  • Už nikdy si nebudu sama stříhat vlasy a vždy zajdu do salonu.
  • Budu milovat Dana, vždycky, přestanu se chovat hloupě, ale jako velká a zralá žena, které má být sedmnáct.
  • Přestanu se stydět za své příbuzné ( dědeček, babička) i když se ke mě i na veřejnosti chovají jako k malému dítěti.
  • Začnu si kupovat hezké spodní prádlo, chci ho víc než ponožek :D
  • A doufám, že příští rok mi přinese více štestí, než tenhle!;)

Článek tj. 86

27. prosince 2009 v 20:18 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Kupodivu jsem tu, dostala jsem se jsem. A teď vám budu vyprávět co se stalo za ty poslední dny :) Píšu to formou deníčku, tak snad jen hezké počtení :D
25.12.09
Vztávám. Chvíli si neuvědomuju. že byl včera Šťedrý den. Beru do ruky svůj nový Iphone. Jo, dostala jsem vysněný Iphone a potom kupu voňavek a oblečení. Také zrcadlovku.
Od Dana jsem dostala polštářek s nápisem I Love You. Pohladila jsem jeho nádherný povrch.
Je pátek. Dneska jdeme na diskotéku, ale až od šesti. Ach jo.
Vztala jsem. Podívala se na sebe do zrcadla a fakt jsem se lekla :D
Opláchla jsem si obličej a namalovala se. Nasnídala.
Rodiče s bráchou odjeli k babičce. Konečně. Celý byt pro sebe a já mám celý víkend sama pro sebe s Danem.
Volám mu. Jeho hlas jsem chtěla slyšet. Může přijít až ve 4. Nee. Je teprve 9. ráno.
Asi se půjdu projít.
Venku není moc hezky, fouká příšerný vítr a ještě k tomu je náledí. Beru si to nejteplejší, co jsem našla.
Zašla jsem do parku a sedla jsem si na lavičku, mrkala jsem co nejrychleji abych z řas setřásla kapičky vody.
Dívala jsem se do dálky. Slyším kroky. Nějaká maminka s dítětem ruku v ruce se prochází, v druhé ruce má kočárek, kde jí leží malinkaté miminko.
Chvíli jí lituju, tehlech maminek vždycky vidím strašně moc. Jejich muži jsou v práci a oni se takhle starají o domácnost. Tedy o všechno. Brr. Tohle nikdy nechci zažít, i když si myslím, že se to nevyhne žádné z nás. Já chci tenhle sladký věk napořád, prosím.
Zase slyším kroky, čekala jsem nějakého pejskaře, protože jsem slyšela více kroků než normálně.
Byl to pejskař, ale ne ledajaký, byl to Lukáš. Úplně jsem se ho lekla a zatlačila jsem hlavu do kapuci. Ne, ne, ať si mě nevšimne!
Jsem vážně tak naivní?
" Májo?" zeptal se. "Jo" sundala jsem klidně kapucu.

Sedl si vedle mě a povídali jsme si asi 3. hodiny, překlapivě docela dobře a já jsem se sním cítila moc dobře. Nakonec mě políbil na tvář a rozloučil se se slovy: tak zase někdy.
Souhlasila jsem a rychle se podívala na hodinky. Ale ne, je půl pátý, to ne.
Rychlostí blesku jsem utíkala před náš barák. Na mobilu jsem měla asi 10 nepřijatých hovorů. Před barákem nebyl. Nikde nebyl. Vzala jsem telefon a volala mu, nezvedal to.
Vyběhla jsem nahoru, zkoušela facebook, icq ale nebyl online a mobil pořád nezvedal...:(
Lehla jsem si na postel a rozbrečela se.
Diskotéka samozřejmě nevyšla a já nevím, co se děje. Vůbec!
26.12.09
Byla jsem vzhůru už v pět a nervózně si přehazuju mobil z ruky do ruky. Mám tu zavolat? Takhle brzy, ne napíšu mu SMS ... snakra psala jsem mu jich asi 100,uklidni se Markéto, říkala jsem si v duchu. Potím se.Musím si otřít čelo. Přemýšlím nad tím, co mě takhle mohlo rozhodit.
Už vím, bojím se z jeho ztráty. Bojím se, že už se mi zase nevrátí.
To je strašný pocit.
Takhle sedím asi do 7, mám kruhy pod očima ale pořád očima sleduju mobil a mé nervy na rukou čekají na brnění mobilu.
Konečně volá. Až jsem sebou cukla.
" Ano, ahoj ... lásko, promin, promiň, promiň za ten včerejšek, promiň," vzdychala jsem mu do telefonu. " To nic, ale musím ti něco říct!, jeho hlas byl zlomený. " Tak povídej," ptala jsem se zděšeně a potila se. " Ne takhle přes telefon, přijdu k vám," řekl a zavěsil.
Byla jsem úplně mokrá. Otírala jsem si čelo. Ne, prosím ať to není to co si myslím, ať mi neřekne, že se se mnou chce rozejít. Prosím. Při té představě jsem se otřásla.
Byl tu hned. Posadil se vedle mě na postel a tvářil se zničeně, vzal mi obličej do dlaní a zadíval se mi hluboce do očí, zničených oči. " Co se děje, co," naléhala jsem.
" Víš jak jsem měl před tím tu přítelkyni, Kačku?" začal. Ach ne, ne .. ať to neříká. Modlím se.
" Tak jsme si byli docela hodně blízcí," pokračoval.
No dlouho jsem nemusela přemýšlet jak Kačka vypadá, dokonalá kráska.
" Tak ona je těhotná," řekl a sklopil oči. Nechápala jsem nic. " No a co" zeptala jsem se absolutně nemožně.
" Je těhotná ... se mnou," zašeptal. Pane bože, co to řekl. Co to řekl. Ještě stokrát jsem s neduchapřítomě opakovala v duchu jeho poslední větu.
" Co - Co - Co - Cože" zlomil se mi hlas. " Je mi to tak líto" šeptal. " Ale nemůžu jí v tom nechat, víš její máma je přesně ten typ, jak chce znát hned kdo je otec a tak," pokračoval. Řekla otec? Otec? Podívala jsem se na toho šestnáctiletého, skoro sedmnáctiletého dokonalého chlapce, který byl teď víc než můj život. On - otec?! To nejde dohromady, prostě ne!
Tohle jsem psychicky nezvládla a zhroutila se. Jo, prostě mě popadla tma. Krutá tma. Omdlela jsem. Asi mě máte za magora. Ale je to tak.
27.12.09
Dneska jsem se rádoby oficiálně probrala. Ležím v mém pokoji, žaluzie zatažené. Máma je už doma. Slyším a cítím smažení řízků a tlučení paličky na maso.
Mnu si oči. Prosím ať je to sen, ať je to sen.
Moje šťestí jak se oběví nemůže jen tak zmizet a nejhorší je, že nevím co od téhle situace očekávat. Vrátí se ke mě? Nebo ne?
Nevím co to znamená, s touhle situací jsem se ještě nesetkala.
Je mi hrozně špatně. Slyším kroky. Máma.
Ahoj zlatíčko, řekla nadšeně a hladila mě po vlasech. Jak ti je? Neměla jsem chuť téhle ženě s blonďatými vlasy, modrými oči a ustaranou vráskou na čele, co si řiká máma něco vykládat.
Bylo mi špatně. Zase jsem zavřela oči čekám, čekám a asi umřu :(

Článek tj. 85

24. prosince 2009 v 10:01 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Vím jistě, že se sem za celé Vánoční svátky nedostanu a je mi to líto. No, ale zase se cítím šťastná a v tom je něco víc. Jelikož opadla ta hrozná a ničivá slupka a ve mě zůstala i naděje, které propukla v dokonalou lásku.
Děkuju všem za popřání svátků, Vám samozřejmě také jen všechno nejlepší! Také děkuji všem, co psali, že mi lásku srdečně přejí a podobně. Jsem jim nesmírně vděčná a jsem ráda, že se najde ještě hrstka lidí, kteří nejsou závistivci.
Píšu tenhle článek raději ráno, protože večer už asi nikdo čas na čtení mít nebudete.
No nechci vás tady trápit zase mými zaláskovanými větami a slovy, ale musím snad ještě něco napsat :D! Samozřejmě to neberte jako chlubení, nebo tak.
Je to čistě osobní, protože já nedokážu ani hodinu s ním udžet v tajnosti.
Včera jsme byli venku už od rána. Nemohla jsem se nabažit ani každičké minuty s ním. Naštěstí nebyla taková zima, ale mě zahřívalo mé zamilované srdce.
Byli jsme se zase projít, bavili jsme se o té době, když jsme nebyli spolu, což bylo hrozně smutné.
Při každé větě jsem se zatřásla a musela ho chytit pevněji, jako kdyby mi utíkal.
Potom jsme zašli do kina na ten film láska na druhý pohled, což přesně odpovídalo našemu vztahu, samozřejmě že jsem to v tom tmavém sálu nevyržela a zase ho líbala pořád dokola, jako blázen. Takže jsme se většinu filmu prolíbali, což je fakt vtipný. Potom jsme si došli do CoffieHeaven na kafe a potom na koktejl. Všechno moc dobrý. Krásná předvánoční nálada. Všude všichni měli dárky, v nákupním centru stromeček a všude zněly koledy. Krásné. Dokonce dali na většinu míst umělý sníh, takže jsme byli "zasněženi" :). Ani bych nevěřila, že to může být romantické i v obchodním centru. Ale jak je vidět, tak ano. Nejvíc mě dostali stejně nápisy: ciťte se jako doma. No jasně, v obchoďáku jako doma. Dobrý no. Náladu mi ani nezkazilo to, že mají být Vánoce na blátě, což tady nevypadá, ani když jsme na úplném konci Prahy. Je tu sníh.
Dokonce kupa sněhu. Takže se tu všichni koulují a staví sněhuláky. Teď koukám z okna a sleduju ty šťatné tváře dětí jak si hrajou a netrpělivě čekají, než přijde večer.
Než přijde ten večer na který čekali celý rok a oni si rozbalí všechny dárky. Ale já už mám dárek.
Ten nejkrásnější dárek, který jsem ani neočekávala, je to láska. Za tenhle dárek by ani diamant nebyl dost dobrý. Nic by se nevyrovnalo jemu. Mému dokonalému Danovi, který tu teď se mnou sedí a pořád mě hladí po vlasech.
Za chvíli se musím jít obléknout do slavnostnějšího oblečení, protože jedeme k mé babičce jako každý rok a Dan se rozhodl, že pojede taky.
Ale já ho varovala, že je to na jeho vlastní nebezpečí! :D U mojí babičky vždycky a celkově u mé praštěné rodiny, za kterou se v opravdě docela stydím.
Ale překvapil mě tím, že chce jít a poznat mou rodinu, aniž bych ho musela nutit, ba naopak.
Právě že chtěl překvapivě jít sám. A já se mu to marně chtěla zatrhnou. No ale tak ať je po jeho.
Ale ne, zase jsem se koukla z okna. Pár vloček se nese lehkým a dokonale dynamickým pohybem dolů na zem, že to nakonec byly bílé Vánoce? Ovšem to by k dokonalosti nechybělo vůbec nic.
Jak tak píšu, nepřítomě se usmívám. To možná tím, že zkouším všechny druhy laků, jaké se nejvíc budou hodit k těm šatům a jemu to strašně smrdí a že s tím mám prý přestat.
Nechávám toho. Ten pohled do jeho očí mě fascinuje. Je v nich tolik lásky, oddanosti ... zase to nedokážu vydržet ... vrhla jsem se mu kolem krku a zase ho líbala s plnou vážní, jsem vážně divná. Jsi vážně divná, opakuje mezi polibky a líbá mě do nekonečna dál.
Jsem tak šťasná, já vím že to píšu pořád a pořád, ale je to pravda. Je.
Nevím, jestli bych měla zacházet do detailů, povalil mě na postel a zase líbal a líbal a líbal a ležel na mě. A máma vešla dovnitř, nahlas si odkašlala a zamlumlala něco v tom smyslu, že bychom měli jít. Oba jsme chytli histerický záchvat smíchu.
No a teď vám tady dopíšu pár vět, než to rozdýchám, což bude asi trvat dlouho.
Pádím se převléknout.
Hotovo, vzala jsem si černé šaty na ramínkách do půlky stehen, podle Dana nesmírně sexy, podle mě trapné. Hodně trapné. Ale smích opět nezadržím :D
Takže co tak na závěr?
No takže: KRÁSNÉ, ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁNOCE, BOHATÉHO JEŽÍŠKA A KRÁSNÉ SVÁTKY PO BOKU VAŠICH NEJBLIŽŠÍCH, KTERÉ MÁTE TOLIK RÁDI. AŤ TO JSOU DOKONALÉ CHVÍLE, KTERÉ SI VY VŠICHNI ZASLOUŽÍTE PO TOM CHAOTICKÉM ROKU :)
Ještě jednou krásné, nádherné Vánoce! Miluju vás. A jeho taky.
Miluju svůj život :D A teď už pádim k tý babičce, ruku v ruce s ním! <3

Článek tj. 84

22. prosince 2009 v 19:06 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Moc ráda bych už napsala, jak to probíhalo. Ale nechám si to na později.
I když vás nebudu napínat. Probíhalo to dokonale. A to v pravém slova smyslu. Možná víc než dokonale. Každopádně já mám toho nejnádhernějšího, nejsladšího a nejdokonalejšího kluka, kterého jsem si mohla přát.
Ráno jsem vztala pozdě. Schůzku jsme měli stejně až ve 3. odpoledne, takže jsem se vyspala do 12 :) Řekla jsem si, že ze sebe potřebuju udělat člověka. Ale byla jsem hodně líná. Tak jsem si sedla k blogu a napsala článek o mých kamarádech, které tolik miluju :*
Odepisovala jsem na komentáře a četla si vaše skvělé články. Když bylo najednou čtvrt na tři. Jo, vůbec jsem netušila jak se to mohlo stát. Fakt příšerný.
Rozhodně bych nestihla všechnu tu kůru co jsem měla v úmyslu - mytí hlavy, manikůra, novej lak, pleťová maska a těšila jsem se, jak použiju tu novou kosmetiku od mé americké babičky Karen, k vánocům.
Použila jsem jí asi ve 2. minutách. Autobus jsem měla zjištěný, jel mi přesně ve 35, ale teď už bylo 25. Tohle byl můj konec, rychle jsem si na sebe napatlala ten make-up, řasenku a linku a vzala na sebe první oblečení, které jsem viděla. Vlasy jsem si pročesala prsty a už jsem běžela na zastávku.
Jenže autobus mi ujel přesně před nosem. Volala jsem, teda spíš řvala jsem na toho řidiče ať zastaví, nebo otevře dveře, protože nesnášim, když vidí jak dobíhám a neotevře! To je fakt hrozný.
Takže jsem se nejvíc ztrapnila a další autobus mi jel až ve 40. K mému neštěstí byla opravdu krutá zima a moje vesta byla moc slabá aby mohla udržet moji přirozenou teplotu a tak jsem začala mrznout a klpat se jako osyka.

Tohle jsem prostě nemohla stihnout! Na konečné zastávce byl autobus v 50! Měla jsem 10. minut, abych ujela 10. zastávek metrem. To bylo prostě bez šance. Zase budu za tu, která chodí všude pozdě.
Když jsem tam přijela byla 15:06, nebyl to tak hrozný čas, ale sama za sebe jsem se styděla.
Přiběhla jsem k parku a rozhlížela se po lavičkách a po celém prostoru, ale nikde nebyl, prostě tam nebyl.
Zrovna tohle jsem nechtěla. Cokoli jiného, ale tohle se nemohlo stát, nemohl si ze mě takhle vystřelit! Za chvíli jsem na očích ucítila dlaně a podle vůně poznala že je to on. Dan.
Srdce mi začalo divoce tlouct. Otočila jsem se na něj, abych si ho mohla po té dlouhé době prohlédnout jako jeho holka a ne jako kamarádka.
Byl nádherný. Dokonale upravený. Jeho nádherné oči na mě koukali s takovou oddaností. Nevydržela jsem to a okamžitě ho začala líbat. Měl stejný nápad. Líbali jsme se asi hodinu.
Nevnímala jsem nic. Jenom jeho rty a vůni. Zapoměla jsem na všechno.
Byla jsem mimo časoprostor a přála si, aby takhle chvíle trvala věčně. Pořád.
Za chvíli se odtáhl a pořád na mě koukal. " Markétko" usmál se a pořád se mi díval do očí ... " miluju tě lásko". Při téhle větě se mi začala motat hlava a do očí se mi prodíraly slzy.
Tahle věta, takhle věta je to, co mě mohlo osvobodit od té strašné temnoty kterou jsem pociťovala tak dlouho. Tahle dvě slůvka mě zachránila a já jsem se začervenala. Ano začervenala, tak dlouho jsem se nezačervenala, až si všichni stěžovali jak jsem bílá jak stěna.
Spadla ze mě ta slupka. Ta mrtvá slupka opadla. Bylo to, jako kdybych se mohla znovu pořádně nadechnout. Konečně jsem se probudila a na oči si nasadila sladké růžové brýle.
Musela jsem být asi hodně mimo, ale tuhle chvíli v jeho náruči jsem si užívala jak to šlo. Nechtěla jsem ho pustit. Ani když se odtahoval.
Potom zjistil, že je to marné a já mu začala vzlykat na rameni jak malá holka.
Vůbec jsem nechápala proč, ale věděla jsem, že to jsou slzy štěstí. Pořád se nechápavě a soucitně ptal, jestli mi neublížil a pořád se omlouval a já mu pořád dokola opakovala, že je hlupáček že jsem do něj prostě zamilovaná, nehorázně zamilovaná. Brutálně zamilovaná, nedokážu bez něj žít.
Potom jsme seděli ještě strašně dlouho v parku na lavičce, líbali se, povídali si, smáli se. Jako kdyby nebylo mezi námi to strašné období.
Jako bychom navázali na ten předešlý vztah. Nakonec jsem mu dala to srdíčko s písmenkem M.
Když jsem mu ho dávala, myslela jsem, že se začne smát. Ale tvářil se pořád tak nějak zamilovaně. A nasadil si ten řetízek hned na krk. Než jsem se nadála zase mě líbal. Tak úžasně líbal, jako by chtěl říct děkuju, ale tohle slovy nedokázal popsat. Jako já teď nedokážu popsat jak jsem se cítila a jak se cítím teď.
V mé hrudi tluče zase zamilované srdce. Po tak dlouhé době.
Jsem neuvěřitelně a dokonale šťastná.
Zítra máme další schůzku, no spíš rande. Miluju, miluju, miluju ho! Já jsem prostě ... šťastná :)

Článek tj. 83 ( speciál: Moji přátelé! )

22. prosince 2009 v 13:02 | sweet darling°°
Já nemůžu tady mít článek bez toho, abych tu dala zmínku o mých kamarádech, těch co mě vždy podrží nad vodou, když je nejhůř!
Strašně mi na nich záleží a dávám vám sem fotky s nimi :*

Článek tj. 82

21. prosince 2009 v 22:40 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
On, zavolal, zavolal! Jsem neuvěřitelně šťastná. Zavolal DAN! O, můj bože. Už 3. měsíce se mu snažím dovolat. 3. měsíce brečím do polštáře a mé špatné nálady od konce velkých prázdnin jsou jenom kvůli němu.
Přetrpěla jsem si jeho období jeho nové holky " Kačenky", přetrpěla jsem to všechno a dočkala se. Přesně ve 22.00 středoevropského času zavolal, mluvil klidně a vyrovnaně. Jako by se nic nestalo, což mě překvapilo, ale nebrala jsem na to ohledy.
Mluvil tak láskyplně, tak zamilovaně - Markétko, já nedokážu slovy popsat co se stalo, nedokážu. Myslel jsem, že na tebe dokážu zapomenout, ale nedokážu. Já vím, že mi asi těžko odpustíš. Ale už od našeho rozchodu jsem jako tělo bez duše. Si moje část, a tyhle dvě části když rozdělíme nemůžeme žít. Cítíš to také tak? ... Samozřejmě že ano, lásko. Jistě. Brečela jsem mu do telefonu jako malá holka, jako bych najednou úplně zapoměla co mi udělal, nebo co se stalo.
Když si to zrekapituluju, byla jsem to já. Ta děvka co se líbala s jiným. Ale protože já neumím lhát hned jsem mu to vyklopila, jako husa. V tu chvíli mi to přišlo správné. Vlastně i teď mi to přijde správné. Ale nevěděla jsem, že bude takhle bouřlivě reagovat. Ale měla jsem to čekat, jak bych se zachovala já? Jak? Asi stejně. Jsem hloupá a naivní husa.
To je něco jiného. Nevěděla jsem co mu odpovědět. Nevěděla. Věděla jsem jen, že ho strašně chci. Chci cítit jeho vůni, parfém. Jeho dokonalou vůni, ach. Chci vidět jeho bílou proužkovanou košili se světlými džínami, které jsem na něm tak milovala a jeho nádherné světle hnědé vlasy a jiskřivě modré oči s hustými řasami. Nejnádhernější kluk kterého holky byste viděli.
Můj dokonalej Dan. Můj kluk. Můj kluk? On ale neřekl, že je můj kluk, ani neřekl zmínku toho, že by se mnou chtělo chodit. Ale já v to věřím. Nenechám si po těch probrečených nocích a deprimujících dnech zkazit náladu a dál budu naivní, protože mi to přináší úlevu.
Všichni by teď řekli, pitomá naivní bloncka. Jo, možná taková jsem. Možná. Ale jsem cílevědomá a svůj cíl si dokážu prosadit a mám ho nyní jasný.
Navrhl, že bychom se mohli sejít v "našem" parku, jo řekl v našem. Scházeli jsme se tam pořád, když jsme spolu chodili. Každý den. Ty všechny polibky.
Samozřejmě, že jsem souhlasila. Zítra bude můj velký den D. Den, na který jsem čekala 3. hloupé měsíce. Sakra, proč se to nemohlo stát rovnou? Proč jsem musela tak dlouho čekat?
Teď, když si to tak vezmu, nejsem si jistá, jestli mu mám dát šanci. Mám? Nemám? Každý má právo na druhou šanci. On mi teoreticky nic neudělal, to jen já jemu. Je logické, že se se mnou rozešel. Měla bych teď být šťastná že si na mě vzpoměl. Zrovna na mě.
Mohl by mít každou holku na kterou by si ukázal. To bez přehánění. Ale já mu přirostla k srdci. Ale já patřím mezi to procento holek, které mají místo v jeho srdci a možná mi to srdce bude patřit celé. Možná. Jako předtím, jako celý ten třičtvrtě rok, bylo moje. Jen moje. A moje srdce bylo jeho. Byli jsme dokonale kompatibilní. A možná budeme ještě. Možná začneme zítra všechno od začátku. Nový dokonalý vztah a mě se splní jediné vánoční přání i s bonusem! :)
No zítra vám dám vědět. Jinak dárky mám nakoupené, byla jsem nakupovat se svou kamarádkou Veronikou, mojí spřízněnou duší jak víte. Pomohla mi, vyhrabat se i z těch nejděsivějších problémů. A jsem spokojená. Dokonce ani na Dana jsem nazapoměla a koupila mu přívěšel s písmenkem M - Markéta. Možná jsem hodně ( a zase) naivní, když si myslím, že ho bude nosit. Ale něco v mém srdci říká, že ano.
Snad to bude pravda a ne jenom další naivní myšlenka, kterých mám nyní plnou hlavu. A možná tohle budou přeci jen svátky pohody a klidu ... lásky. Možná a moc bych si to přála!
Mám rozhodně lepší náladu, by dokonce výbornou. Jsem šťastná. Jo jsem šťasná, ano, ano ANO. To je vítězství. To jsem chtěla celou dobu a já doufám, že mi to vydrží. Takže zítra vám dám vědět jestli to byla další naivní myšlenka nebo opravdová zkutečnost! Já samozřejmě doufám a věřím v to druhé. Ale držte mi palce!

Článek tj. 81

20. prosince 2009 v 20:53 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Světice? Ne, to by nebylo zrovna to správné slovo, nebo spíš by nebylo v tom správném slova smyslu. Jak si tak pročítám minulý článek, musím říct ... To jsem vážně tak naivní, nebo to tak jenom vypadá. Myslím, že jsem ta první odpověď je správná.
Potom, co se mé vztahy zbořili, jako hromádka z karet je moje duše jako bez života. Občas zapomenu dýchat až po tom, co mi zmodrá obličej natáhnu vzduch do plic.
Celá si připadám taková prázdná. I když mám kolem sebe desítky přátel, rodinu kteří mě neuvěřitelně podporují, já se cítím pořád sama. Jako když jsem v nějaké pasti a nikdo neví kde jsem. Ach.
Dlouho jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k závěru, že když máte zlomené srdce nedáváte přednost jiným klukům ... ano, je to přesně tak. Přiznejte si to, všichni co, co kdy měli zlomená srdce. Přemýšlela jsem nad mými vztahy, které vždy zkončili tak trapně, až se mi nad tím chce smát. Celkově jsem měla 3. vážné vztahy, ty lehké flirty ani nic podobného nepočítám.
První byl Jakub, ale po tom, co mě málem znásilnil na školním plese, což teď zní velmi komicky jsem se sním okamžitě rozešla. Kdyby tam nebyl Dan, ach Dan. Jestli bych to mohla nějak
oznámkovat s ním byl můj nejkrásnější vztah v životě. Chodili jsme spolu třičtvrtě roku a sním jsem zažila ty nejnádhernější okamžiky v životě. Přišla jsem s ním o panenství. První úžasná pusa. Ruka v ruce při měsíčku. Tyhle úžasné rádoby filmové scény jsem zařila jenom s ním. Už mám opět slzy na krájíčku. Měsíc jsem se z toho vzpamatovávala a vlastní blbostí jsme se rozešli :(
Další můj kluk byl Lukáš, no Lukáš se zprvu ukázal jako super, hezký a milý kluk. Jelikož od sebe bydlíme ale daleko, neměl náš vztah hned od začátku smysl. Psali jsme si víc před ICQ než jsme se viděli. To byl zásadní bod, proč nám to nemohlo klapat.Hlavně když jsme se párkrát sešli, on mi absolutně nevyhovoval, když bych to takhle řekla.
A potom se ukázalo, že mu šlo o to jedno, pořád jen o sex. To je věc, která ve mě dokázala najít pocit chtíče zabít.
Jo, jsem masochinistka. Já to nedám každému klukovi jen tak, přičemž jak jsme četli v minulém článku, Lukáš začal dávat všude po škole nápisy: Markéta je kurva/coura! To mi totálně zničilo sebevědomí.
Snažím se teď najít toho pravého, hledám a čekám, ale nikde se neukazuje nikdo.
Jo, pár kluků se mi ukáže, napíše mi přes facebook. Nabízí mi procházku, nebo že půjdeme do kina, nebo kamkoliv. Ale já jako kdybych byla němá ... nikdy jim neodpovím.
Nevím proč ale já prostě taková nejsem. Kluka si musím vybírat tak měsíc. Musí splňovat všechny požadavky. Musí být dokonalý. Přesně tohle u mě vládlo ještě před pár týdny. Teď se to všechno změnilo. Stačí mi milý kluk. Už mi nejde o tom jak vypadá vzhledově, ale jaký je ... byla jsem TAK naivní. Myslela jsem, že vzhled je vše, ale zdaleka ne!
A je veliké štěstí, když najdete někoho, kdo má obojí, ale to je potom bůh.
Proto se teď zaměřuju spíše na charakteristiku, i když samozřejmě nechci žádného hnusného kluka, abyste mě nechápali špatně.
Možná si to přeci jen rozmyslím a některému z mých ctitelů napíšu. Já totiž nechci být na vánoce sama! Nehledě na to, že nemám jediný vánoční dárek.
Ta umělá pohoda našeho domova mi leze krkem. 4. zapálené svíčky, koledy, cukroví, vůně vánoc ... vždy mi to působilo pohodu, krásné chvíle, ale teď jako by tomu bylo jinak. Úplně jinak. Vánoce mi prostě vypadly z hlavy. Já nemůžu přece myslet na to, co koupit bráchovi! Ani na to, jaké koledy jsou nejhezčí ani na nic jiného.
Nejraději bych poslala všechny do prdele, ale já nechci nikomu kazit vánoční svátky.
Už to tak bude. A já se budu topit ve vlastním a tolik bolestivém žalu ...

Článek tj. 80

18. prosince 2009 v 15:40 | sweet darling°° |  I´m writing in my diary ♥
Rozhodla jsem se, že zase po dlouhé době napíšu. Vím, že tu moc nejsem, protože nemám čas, ale vy mě taky zrovna desetkrát nevzpobuzujete.
Blog je totálně mrtví. Já nevím, jestli je to články, nebo mým přístupem, nebo čímkolikv jiným.
Dívala jsem se na minulost, minulé články. Průměř každého článku: 50 komentářů.
Zklamali jste mě a to tak že hodně. Měla jsem ve vás podporu. Mohla jsem se vždy spolehnout, že to budete právě vy, kteří mi poradí a vyslouchnou si mé problémy a trápení z 50 z vás zůstala 0.
Je mi to tak líto. :( Vážně mě to mrzí. Nemám teď kam jít. Nemám mě kdo podpořit, nemá mi kdo poradit. Jste sobci. Ale kdyby se tady náhodou někdo objevil, napíšu co se stalo za tu dobu co jsem tu nebyla a to tak, že se toho stalo opravdu hodně.
O svém současném stavu jsem s nikým nemluvila, jenom s mým nejlepším kamarádem Petrem. Říkala jsem mu všechno co se přihodilo, jak s Lukášem, tak s Danem a Kubou.
Že mě teď všichni mají za couru a děvku, která to dá každýmu klukovi, mi ještě zhoršilo náladu a moje sebevědomí je na nule.
Kluci, jakoby přestali mít zájem, sice občas má nějaké narážky, ale to nepovažuju za konverzaci. Doteď jsem byla na práškách z toho, co se mi přihodilo, ale chtěla jsem se dívat dopředu, protože tak jak říkám" i pád na držku je krok v před! A já jsem nechtěla marnit zbytečně čas.
Ve škole ze mě každý měl srandu, Lukáš mě ponižov na každý roh školy psal: Markéta je děvka. To co jsem si prožila minulý měsíc si nepřejte ani vidět v té nejčernější noční můře.
Už jsem do té školy nechtěla, tak jsem začala dělat že jsem nemocná a kupodivu mi na to máma zkočila, prostě stačilo nahřát teploměr o lampičku a občas zakašlat.
V tu chvíli mi to nepřišlo, jako něco co je špatné. Mě šlo jen o tom, nejít do školy.
A opravdu jsem ve čtvrtek onemocněla, takže bych byla stejně doma. Petr mi nosil úkoly. Prostě se o mě staral. Je teď nejspíš jediný kdo má o mě alespoň nějakou starost.

Pomáhá mi dokonce i s kluky, prostě duševně i fyzicky a já mu za to strašně děkuju, protože to byl on co mě podržel nad vodou. Když pro mě jednou přišel, abychom šli do kina ještě vzkázal, že mi nějaký Michal z předmaturitního ročníkuposlal vzkaz a na něm stálo: Potřebuju tvou lásku, srdce potřebuje, mé srdce potřebuje pro něco bít. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu, ale když jsem na lístku našla i číslo a později mu psala sms, byl to opravdu on. Michal. Tajně se mi líbil několik let, je mu 17, hm. Dokonalej kluk, takovej ten král školy.
V pondělí jsem zase šla s úžasným pocitem do školy. Michal mě neignoroval, jako větina kluků, kteří vám tohle napíšou, ale naopak byl moc milý a hodný, až mě to překvapilo.
Vyznával mi tam lásku a bylo mu jedno kolik lidí tam je. Věnoval mi dlouhé polibky, ten samý den a pozval mě na večeři, která má být prý v sobotu. Samozřejmě jsem se nastrojila a vydala jsem se. Dali jsme si výborné jídlo a on mě pak doprovodil zase s tím samým polibkem domů. Super.
Ale jakou mám jistotu, že mě zkutečně miluje? Ani v tu chvíli jsem si nebyla jistá. Když se Michal týden neukázal, myslela jsem, že je nemocný. Protože mi nezvedal telefony a ani neodpovídal na SMS .. už to mi bylo divné. Když mi ten samý den volala kámoška Vanesa, která mi přímo histericky křičela do telefonu: on tě podvádí, podvádííí!!
Samozřejmě, že jsem jí nevěřila. Mohla mi závidět, nebo cokoli jiného. A taky jsem přece tolik smůly mít nemohla!!
Co nemohla, jasně že mohla a měla! Cítím se strašně. Takže ještě jednou krásný svátky všem. Tohle budou nejspíš mé první se zlomeným srdcem! Ach. Možná je šanci, že do středy se některý z nich ozve ... ale jak velká ta šance může být? Mám snad doufat? ...

Článek tj. 79

1. listopadu 2009 v 18:48 | sweet darling°°

Po zdárném přemýšlení, bych mohla říct, že moje nálada se zlepšila. Už je mi mnohem lépe.
Možná mi ale potom došlo, že jsem to s předešlým článkem přehnala a to docela dost.
Ale samozřejmě jsem se o to nesnažila, šlo jen o to, že jsem chtěla ukázat co si myslím.
Lukáš se zatím pořád neozívá. Vlastně se ozval v pátek. Byla jsem ještě s holkama na diskotéce. Přišli tam samozřejmě i kluci. 3. z nich moji bývalý. Vtipné, že jo. Taky jsem si to chvíli myslela.
Holky mě vzali na tu diskotéku hlavně za účelem přestávání myslet na ty kluky. To se povedlo.
Potom mě ale začlo bolet břicho, tak jsem si šla sednout. Přesně za minutu mi přišla SMS od Lukáše. Psal něco v tom smyslu, jako že jsem to přehnala a co pořád vyvádim a že chovám jako histerka. Super. Rozhlížela jsem se po lidech, barvách, řvoucí hudbě. A zadívala se na partičku kluků. Ou, jeden hezčí než druhej. Potom jsem se setkala pohledem s jedním nádherným tmavovlasým klukem. Něco řekl svým kámošům a pak zamířil ke mě. Ahoj krásko, nechceš si zatancovat. Samozřejmě, že jsem to pozvání přijala a mé sebevědomí stouplo! Tancovala jsem vážně dlouho. Ten kluk - Marek. Fakt nejvíc sladkej. Povídali jsme si hodně dlouho a pak mě pozval na drink. Jasně, že jsem neodmítla vodku z džusem ( musím přiznat, když už, tak můj nejoblíbenější alkohol). Po dvou skleničkách zase nejvíc rozjařená. Fakt, jeho polibky nezapomenutelný. Opět jsme si povídali, líbali se, tancovali. Holky samozřejmě závistivě koukali, že jsem zase "klofla" toho nejhezčího. Marek mi dal číslo a řekl, že jsem strašně sexy a nádherná a že mě miluje, jako ještě žádnou jinou nemiloval. No tak holky, přiznejte si to, která z vás by se po těch slovech nerozplynula? Všechny byste udělali to samé. Jasně, já tebe taky, si tak sladkej, řikala jsem mu pořád dokola, dokud mě to neomrzelo a zase ho políbila.
Potom ale zase přišel rozruch večera, přišel ke mě Kuba - jeden z bývalých mých kluků. A Markovi řekl něco v tom smyslu, že jestli okamžitě nevypadne od jeho holky, rozbije mu hubu. Marek se pak na mě zlostně podíval a řekl: lhát mi s tím, že máš kluka nemusíš, si fakt trapná. Vykulila jsem oči a jenom zírala, jak jsem právě díky idiotovi Jakubovi ztratila možná nádherný vztah! Díky moc. Kuba měl samozřejmě taky namálo upito. Potom ale se jednom hnusně usmál a zavolal tim ožralým hlasem nějaký jméno. Přiběhla taková holka, která vypadala jako kurva a sedla si mu na klík a začali se líbat. Vztekle jsem vztala a vrazila mu pořádnou facku. Chtěla jsem hned za Markem - všechno mu jít vysvětlit, ale zatím už byl u mojí kamarádky Veroniky docela hodně blízko. Grrr. Šmejd. Ale fakt si za to můžu sama. Já snad nikdy nebudu mít normální vztah! Báječný!

Článek tj. 78

25. října 2009 v 13:19 | ~ D A R L I N G°° ~ |  I´m writing in my diary ♥

Když začnu být konečně šťastná, k čemu to bude, za chvíli mi život totiž zase přinese utpení a tělesnou, či duševní újmu.
Když zůstanu pořád smutná, k čemu to bude, za chvíli mi život totiž zase přinese radost a nádherné chvíle.
Takhle přemýšlím už od včera. nejspíš si pletu pojmy s dojmy, k čemu je takhle přemýšlet? Přece se ani nerozhoduje, jestli být smutná, nebo veselá, ale v mém případě ano.
Možná k tomu přispěl fakt, že jsem napsala Lukášovi sms, ani nechápu jako jsem se k tomu dopracovala ale bylo to nějak: "ahoj luký, moc a moc te miluju lasko, chci te zase videt". Asi po půl hodině po odeslání jsem na to koukala s otevřenou pusou, jako bych to nepsala, nejhorší bylo, že on souhlasil, chtěl abychom se viděli. Ale já si nebyla jistá jestli jsem ho chtěla vidět nebo ne. Každopádně jsem souhlasila a domluvili jsme se, že se sejdeme na Malé Straně v jedné vyhlášené cukrárně.
Lukáš tam byl přesně na minutu, bylo to strašně zvláštní ho zase vidět, ale když tam byl cítila jsem jako by ta jedna upadlá část mého srdce se zase spojila a já se necítila tak deprimovaná, ale moc hezky. " Ahoj Maky" řekl a políbil mě na tvář. " Ahoj" řekla jsem mu. Byla jsem šíleně nejistá, nevěděla jsem, jak se chovat, ani co říkat, jako by to bylo moje první rande v životě. První co mě napadlo bylo zeptat se ho, proč mi napsal tu šílenou sms. Potom z něj vypadlo, že ta kráva, co vytvořila můj profil mu psala takový věci, že mi málem vylezli oči z důlků. Nakonec jsem mu vysvětlila, že tohle bych nikdy nenapsala já. On mi věřil. Řekl, jasně že ti věřím. Nevydržela jsem to, naklonila se k němu a líbala ho, jako šílená. Chcíli byl asi zmatený, pak mi ty pilobky oplácel. Bylo mi jedno, kdo na mě kouká, nebo ne. Nevěděla jsem vůbec co dělám, jak se cítím, jestli se mi to líbí, nebo ne, ale s jednou věcí jsem si byla jistá. Že ho strašně miluju.
Konečně jsem se zase vrátila na svou židli, když mi řekl, že jsem se v líbání hodně zlepšíla a nasadil ten nádhernej úsměv. Naprosto se mi roztlouklo srdce. Povídali jsme si pak ještě hodinu a odcházeli ruku v ruce, když jsme se zasatavili v jedno u parku. Když mi pak do ucha zašeptal: miluju tě a znovu mě políbil, byla jsem jako v sedmém neby. Nakonec mě chtěl doprovodit domů, ale já mu řekla, že se mi tam nechce. Napadlo ho, že můžeme jí teda k němu. Souhlasila jsem.
Koukali jsme na : Chceš mě, chci tě. Nádherněj film. Lukáš se zase ke mě naklonil a začal mě líbat, na rty, tváře, krk a rukou mi zajel pod triko. Chci tě. řekl a nepřestával líbat. Ale já nevěděla jestli jsem na to připravená, nevím jestli jsem se s ním chtěl vyspat tako takové "první" pořádné schůzce. Ale asi jsem neměla tak dlouho přemýšlet, Lukáš byl skoro nahatý a já bez podprsenky. Bylo mi to vážně příjemné, ale něco jiného v hlavě mi říkalo, že je to strašná blbost. Když jsme byli oba nahatí došlo mi, že to kravina fakt je. Sedla jsem si a začala se cpát do kalhotek a podrpsenky. Lukáš na mě dost překvapeně koukal. Konečně jsem se oblékla, on na mě ale pořád tak nevěřícně koukal, nadechla jsem se a řekla mu: Jste všimchni stejní, jde vám jenom o sex! Všem! Ale to jsem už asi řvala. Lukáš koukal, taky se oblékl. A nakonec dodal, že on takový není. Hm, jasně, vůbec. Odfrkla jsem si a dost naštvaně odešla. Copak nejde vztah alespoň týden bez sexu, copak ti idioti nechápou, že holkám nestačí sundat kalhoty, udělat se a zase je nasadit!? Nechutný!

Článek tj. 77

24. října 2009 v 11:38 | ~ D A R L I N G°° ~ |  I´m writing in my diary ♥

Motto k článku: Život je hovno do kterýho stejně jednou někdo šlápne.
Typ článku: Moje povídání :)
Hodnocení měsíce září a října: katastrofa nad katastrofu :/

Ahoj všichni, o5 se ozývám po té šíleně dlouhé době co jsem na svůj oblíbený blog nepsala. Vidím, že návštěvnost klesla na bod mrazu a pomalu jde i do mínusu. Ano, vážně jsem neměla čas psát. Nehledě na události, která se mi staly, včetně zarachů a podobně.
Pokud jde o školu, nic není v normálu. Za 2. roky maturuju, jak nám každý den připomínají ty hibridní profesoři. Nevím, proč to tak je, ale v učení mám šílené výkyvy. Opravdu hrozné. Nejdřív známky úžasné, potom zase 5 a 4! Co to je sakra. A nehledě na to, že mě přesává bavit psát a vylívat si srdce na tohle místo. Možná proto už nejsou moje články tak zajímavé jako dřív, což mě fakt mrzí, no každopádně jdu psát o tom, co se mi přihodilo v září a následně v říjnu a vězte, že toho nebylo zrovna málo.
Jednou jsem přišla ráno do školy. Vše bylo jako vždycky. Ale asi druhou hodinu mi napsal Lukáš sms: " si takova krava, to jsem si o tobe nemyslel, nechci te uz nikdy videt". Nejspíš nemělo cenu se vyptávat an psát otazníky. Prostě jsem netušila proč mi to napsal, prostě vůbec.
Později jsem zjistila, že jedna holka - kráva která mě nesnáší celé roky založila na Facebooku můj profil, tj. že se vydávala za mě. Moje fotky, chaty a podobně. Nechápu to. Psala všem do chatů to nejhorší a ze mě udělala posměch celé školy. Chtěla jsem vymyslet pořádnou pomstu, ale pořád se mi to nedařilo, až jednou, kdy jsem byly na počítačích jsem zjistila její heslo na email. Měla tam kontakt jako : Péťa. Tak jsem mu napsala: " ty idiote rozcházím se s tebou". Každopáně nechápu, jak jsem mohla být tak tupá a odepsat ten email ze svého emailu místo z jejího. Takže to hned zjistila a řekla to její mámě a je to v pytli! Super no. A jak se máte vy? :)) Za chvíli zase napíšu ;)

Článek tj. 76

22. září 2009 v 16:25 | ~ D A R L I N G°° ~ |  I´m writing in my diary ♥
Dlouho jsem se neozvala, opravdu dlouho, ale to není důvod, proč zase nenapsat a neříct, co jsem zažila. A motto, kterým se teš řídím je: je jedno co uděláš a jak to uděláš, protože život to stejně zařídí jak chce, což je velmi pravdivé, hlavně z mojí zkušenosti. Abyste lépe pochopili. Lukáš se od začátku školního roku ke mě nechoval moc pěkně a to i díky tomu, že většinu kontaktů právě máme na icq. Po škole se vidíme málokdy a naposledy, kdy jsme byli někde spolu bylo 1. záři v kině, na takové kravině. Nic většího než letmá pusa na tvář mezi námi neproběhlo, ze začátku mě to dost mrzelo, později, ale mi to začínalo být fuk a já začínám zjišťovat, že on není ten pravý. Je sice krásný, milý,

galantní, ale taky se neumí chovat a chová se často jako ten největší hulvát a prase.
Nejhorší okamžiky jsem od začátku školního roku zažila právě v naší třídě. Jelikož chodím do třídy s Danem - mým bývalým klukem, se kterým se zažila rok plný vášní, zábavy, úžasu, který se rozplynul v jednou okamžiku. Je to vážně peklo, ty jeho hnusný pohledy, nenávistné chování a nejhorší je, že vždycky si stoupne přede mě a začne se líbat s jeho novou holkou - Kačenkou. :/. Je mi z nich častokrát nanic, ale samozřejmě chápu, proč se tak chová, je to pomsta. Že musím koukat jak se olizují, jak jí "letmo" s jíždí od krku až na zadek ... no prostě je mi z toho špatně. První týden byl otřesný, myslela jsem, že se do té třídy už nevrátím. Po tom týdnu to ustalo, já se začala soustředit na velmi těžké učení a začala jsem se snažit i v hodinách. Dostali jsme také nového učitele na matematiku, mladého 18-tiletého týpka, vážně on je boží a krásný :). Dal nám svoje číslo, a když prý nebudeme něčemu rozumět máme zavolat. Vypadá jak filmová hvězda, vždycky jsou z něj holky v naší třídě paf.
Čemu jsem se tedy hodně smála bylo že za ním potom kluci ze třídy přišli do kabinetu a zeptali : " Pane profesore, jak to, že máte takový svaly" xD No já nemohla ještě asi týden po tom :D. Mějte se krásně zlata :)

Článek tj. 75

14. září 2009 v 18:02 | ~ D A R L I N G°° ~ |  I´m writing in my diary ♥
Tady vkládám několik mých fotek, ještě z prázdnin :)

Kam dál